Kraj kolem Pálavských kopců mi přirostl k srdci už před mnoha lety. Na jeho návštěvu se vždy moc těším, o to více, čeká-li mne setkání s přáteli. Když tedy přišlo předposlední číslo Bulletinu, neváhali jsme se ženou ani chviličku. (Dobrá, chviličku možná ano. Jak totiž „Mikulovští“ vědí, kulatící se bříško mé ženy a nejlepší produkt pálavské vinařské podoblasti jaksi nejdou úplně dohromady. Na stranu druhou, mít v době vinobraní řidiče, je věc k nezaplacení). A v našich diářích se tak u prvního říjnového víkendu, pro jistotu červenou tužkou, zaskvěl nápis „Setkání Společnosti CMT, Mikulov“.
S odstupem těch tří týdnů se ani nechce věřit, že jsme vyráželi v tričku a kraťasech. Babí léto se předvedlo s plnou parádou. Už kousek za Brnem se ukazuje charakteristická silueta Pálavských kopců, pomalu se objevují první vinohrady a ve chvíli, kdy přejíždíte po hrázi Mušovských jezer, už prostě vnímáte kouzlo tohoto kraje. Zatím jen letmo, protože vše se zatím jen míhá za okýnkem vašeho auta a vy se musíte soustředit na jiné věci, protože držíte volant. Ale víte, že už je to tady, naskakují vám obrazy krajiny, vinohrady plné hroznů, pohledy z bílých skal Děviček i z vinařství Sonberg, znovu se zasmějete historce, kterou jste slyšeli kdysi s přáteli ve sklípku… a vše pak prostupuje a spojuje chuť a vůně vína.
Milujeme také kávu. Takže ještě před Mikulovem odbočujeme do Klentnice. Café Fara už je pro nás téměř povinnou zastávkou. Stylově čistá a jednoduchá kavárna, jak už název napovídá, v budově bývalé fary. Bílá omítka, v okně muškát a na stole kytička levandule. A vynikající káva… a něco sladkého k ní. Na úbočí Pálavských kopců, mezi vinohrady, tady už vnímáte kouzlo zcela.
Mikulov. Hotel Eliška. Účastnické a ubytovací formality. Ale hlavně přátelé, kamarádi, známí, noví známí. Spousta novinek. Vyprávění se pomalu přesouvá na večeři do vinného sklípku. Následuje večerní rozcvička a lehká akrobacie, zejména těch později příchozích, při usazování se ke stolu (to když se k dlouhému jídelnímu stolu pro padesát lidí zkouší posadit lidí sedmdesát, z nichž polovina šermuje svými berlemi při sedání na dlouhou lavici). Napadá mě parafráze Šimka a Grossmanna – vejde-li se ke stolu N počet lidí, musí se zákonitě vejít i N+1. Dva vozíky nevyjímaje. Nebudu napínat, podařilo se. A mé obrazy z krajiny pod Pálavou obohatilo několik dalších úsměvných momentek.
Degustace vína při minulém setkání byla výborná. Doufám, že nasazenou laťku minimálně udrží. Jen mám trochu pocit, že ti, kteří se k degustaci hlásí až ve sklípku, to dělají jen proto, aby uvolnili místo u přecpaného stolu ostatním. Bohužel zajištění, resp. nezajištění posezení pro degustaci v bočním sklepě těch pár lidí vrací zpět do sklepa hlavního. Nás sedm statečných, čti vytrvalých, se nakonec dočkává i židlí. Letmo okukuji několik připravených lahví a hlavou prolétává úvaha o nízké laťce a o přesunu k natěsnaným stolům. Pocit dobrodružství a celodenní těšení se na vínko vítězí, a s rozhodnutím zůstat se na stole objevuje několik dalších lahví, tentokráte již atraktivnějšího obsahu. Po počátečních „technických“ problémech s posezením a přes blamáž s loňským svatomartinským je nakonec degustace skvělá. Dobře pět šest vzorků je vynikajících a nakonec ochutnáváme i jednoho ze šampionů. A snad jako nevyslovenou omluvu za nepříjemnosti i něco mimo degustační nabídku. Pozitivem, i když dvojsečným, tak malého počtu ochutnávajících je celkový počet otevřených lahví, které je nutno vypít. Takže sedíme a snažíme se splnit úkol. U vínka se dobře povídá, v našem separé k tomu máme i klid a z vedlejší místnosti jako příjemné doplnění zní cimbálovka.
Dopoledne druhého dne je již tradičně věnováno „semináři“. Program se daří naplnit zajímavými přednáškami i přes „epidemii“, která skolila většinu avizovaných přednášejících. Paní Marie Příhodová – Kaplová nás s praktickými ukázkami provádí základy reflexní terapie. Většina z nás si tak nechává označit fixou na ruce bod pro zklidnění ve stresujících situacích (a odpoledne se pak v Mikulově potkávají lidé se „znamením“). Michal Šimůnek nás seznamuje s navrhovanými změnami v sociálním systému (a my posluchači zuřivě mačkáme výše zmíněný bod). Na závěr nás Marcela Otrusinová informuje o nových potravinových doplňcích.
Volné odpoledne většina z nás věnuje uličkám Mikulova a jeho kavárnám a vinárnám, nebo výletům do blízkého okolí. My se ženou po dobré bio kávě v kavárně na náměstí stoupáme na Svatý kopeček. O křížové cestě se nedá říci, že je bezbariérová. Za častých zastávek si ale zase užíváme dalšího nádherného letně babího odpoledne. Navíc výhled na Mikulov s jeho červenými střechami a dominantou zámku při sklánějícím se slunci je dostatečnou odměnou za propocené tričko. A vzhledem k dohodě většiny z nás nakoupit k večernímu posezení různé vzorky burčáku a systematicky je porovnat, zavdává tato ztráta tekutin důvod k jejich doplnění. Procházku končíme ve sklípku – chceme koupit ten burčák a zároveň ochutnat i nějaké víno. Na otázku, jaké víno máte, dostáváme odpověď, která mne odrovnává. „Bílé a červené, pokud chcete vědět více, zajdu se zeptat kolegy.“ Po chvíli pak ve výčtu odrůd zazní i Tramín vlašský apod. Během krátkého posezení takových bot zazní několik. Vzít si ve vinařské oblasti do sklepa takového brigádníka…???
Burčák však mají výborný. A skvěle zapadá k řadě dalších, které chutnáme po večeři. Další příjemné posezení, které mám na našich akcích tak rád. Povídá se, popíjí burčák, ke kterému se skvěle hodí korbáčiky a další sýry, které nám přivezli naši noví přátelé ze Slovenska, manželé Mária a Igor Zanovitovi s dcerkou Tamarkou. Domácí pálenkou připíjíme na zdraví právě narozeného vnoučete do rodiny Liptákových. Ráno odjíždíme hodně brzy, takže o nedělním dopoledni a loučení mohou pohovořit jiní.
Díky všem za krásný víkend. Díky za sponzorské dary. Hned po příjezdu Michalovi za sprchové gely (abychom si během setkání voněli). A jak jste pochopili, mám rád věci, které se dají sníst a vypít – takže obzvláště díky za sýry ze Slovenska a za med od pana Ladislava Slováčka. Mimochodem víte, že mezi členy Společnosti je včelař? A jeho med je vynikající…
Pavel a Jana Tůmovi
