Rekondiční pobyt jsme si tentokrát naplánovali na první květnový víkend, a to 1. – 3. 5. 2009. Sešli jsme se společně v Soběšicích na jihu Čech v penzionu „Pod Hořicí“. Pobytu se letos zúčastnilo 34 osob, z toho 5 dětí.
Několik z nás se setkalo nejprve ve Strakonicích, kde jsme pobyt zahájili polibky pod rozkvetlou třešní, následně jsme poobědvali a vydali se na projížďku Šumavou. Počasí nám opravdu přálo, nebe bez mráčku, sluníčko hřálo, louky kvetly… První zastávku jsme si udělali v Hošticích u Volyně, která je známa z filmu Slunce, seno…, prošli jsme si známá místa, vyfotili se u slavné budovy s jelenem, navštívili zdejší hřbitov a zastavili se u hrobu Michala Tučného. Na slavné návsi ještě dohořívalo ohniště z večera, když se zde stavěla staročeská májka. Potkali jsme zde i vyzdobené auto z prvomájového průvodu, který si zdejší občané na svátek práce uspořádali, a několik pionýrek s červenými šátky nám připomnělo dřívější časy. Vše jsme si pečlivě zdokumentovali a ještě se zastavili před slavným JZD Hoštice u restaurace Šimona Pláničky.
Jelikož nás čas neúprosně tlačil, pokračovali jsme do Soběšic. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli kamarádům ukázat krásy Šumavy, jezdili jsme pouze po cestách nižších tříd, které nejsou ani na mapách zakresleny. Všichni si s námi užili a procvičili si zručnost v řízení úzkými silnicemi. Po ubytování a společné první večeři někteří z nás absolvovali rehabilitaci – masáže, vodní procedury, saunu. V sobotu ráno jsme se opět probudili do krásného slunečného dne a vydali se na společný výlet do Hoslovic, kde se nachází nejstarší vodní mlýn, který byl před rokem zrekonstruován.
Bylo nám dovoleno zajet auty až na místo, přestože je do celé této vesnice přísný zákaz vjezdu. Zde nás zaměstnanci této unikátní stavby uvítali v dobových krojích a umožnili nám vstup zdarma do celého objektu. Pomohli nám překonat bariéry do budovy vodního mlýna. Všichni jsme se posadili ve světnici na lavice kolem kachlových kamen a poslouchali poutavé vyprávění o historii této památky. Bohužel jsme nemohli ochutnat domácí chléb, který se zde peče několikrát do roka. Všichni jsme měli možnost prohlédnout si dobové vybavení domácnosti i zemědělskou techniku, projít se po hrázi zdejšího rybníčka.
Přes zahradu protékal potůček a roztáčel lopatky malého mlýnského kola, na louce se pásly ovečky, kozy a byl zde všude vidět venkovský život zdejšího kraje. Všem zaměstnancům mlýna patří velký dík za nezapomenutelný zážitek. Po sobotním obědě jsme se vydali na společný výlet Šumavou. Kolona aut, kterou jsme se přemisťovali po úzkých šumavských cestách, byla jistě nepřehlédnutelná. Podívali jsme se do Kašperských Hor a několikrát objeli starobylé náměstí. Z dálky jsme měli možnost vidět hrad Kašperk, na který se někteří z nás v neděli dopoledne rovněž vydali. Další zastávka byla na Čenkově pile, kde se stékají řeky Vydra s Křemelnou.
Dále se řeka nazývá Otava. Pokračovali jsme na Srní. Tady jsme navštívili společně jednu z restaurací a ochutnali palačinky s borůvkami, následovala cesta na Antýgl, kde jsme si prohlédli muzeum kamenů zdejšího kraje. Romantickou cestou kolem řeky Vydry, kde voda omývá velké kameny, jsme dojeli na Modravu. Místy zde ještě ležely zbytky sněhu. Pokračovali jsme na Filipovu Huť, na Kvildu s vyhlášenou domácí pekárnou, u které jsme museli zastavit a doplnit potřebnou energii. Projeli jsme Horskou Kvildu, kde jsou domky rozmístěny po stráních, a pomalu jsme se vraceli zpět. Poslední zastávkou byla Sušice. Prošli jsme se po upraveném náměstí, ochutnali zmrzlinu. Zážitek z cest nám umocňovala příroda, která se předvedla v plné kráse.
Rozkvetlé horské louky byly plné pampelišek, stromy byly oděny do bílého kabátku a jaro bylo cítit na každém kousku tohoto kraje. Sobotu jsme zakončili tanečním večerem, kdy jsme měli možnost se vyřádit na parketu. I ceny zde byly lidové, což nás mile překvapilo. Po náročné sobotě si někteří opět nechali opečovávat svá těla masážemi, jiní posilněni domácími buchtami usedli před návratem domů na prosluněnou terasu jedné ze zdejších restaurací a využívali zdravého venkovského vzduchu.
Následoval oběd a pak poslední z výletů našeho společného setkání. Kolona 12 aut se rozjela do vesničky Kraselov. Zdejší obyvatelé se nestačili divit, jelikož v tomto kraji nebývá takový provoz. Navštívili jsme zdejší oboru. Majitel obory pan Pavel Smola nám umožnil zajet auty až do obory, protože cesta byla v členitém terénu, tudíž pro náš handicap moc náročná. V jeho chovu jsme mohli vidět 72 jelenů, 11 daňků, 2 muflony, 18 divokých prasat, 4 malé kozy a cca 300 bažantů. Pro většinu z nás byl tento výlet nezapomenutelným zážitkem, mohli jsme se zde volně pohybovat, nakrmit z ruky jelena a seznámit se s náročnou prací, kterou takovýto chov zvěře vyžaduje.
Poslední zastávkou byla návštěva hradu ve Strakonicích. Protože většina z nás měla před sebou náročnou zpáteční cestu, nebyla již účast kompletní. Našli se ale i jedinci, na kterých nezanechal náročný víkend stopy únavy a zdolali výstup na rumpál strakonického hradu. Poslední zamávání z výšky, poslední fotografie a cesta domů.
manželé Sokolovi
