Tchán grafika a designéra Karla Petrušky je na vozíku. Právě díky němu si uvědomil, co všechno by bylo třeba vylepšit na produktech pro handicapované a jak by mohl vypadat vozík, který by odpovídal jejich potřebám 21. století.
Inspiraci pro první produkty, na kterých začal pracovat pod značkou Raeda, mu přinesly diskuze s tchánem a později i s dalšími vozíčkáři, třeba s Honzou Povýšilem, paralympijským sportovcem a sportovním redaktorem, který během našeho rozhovoru testoval prototyp nového vozíku. S oběma jsme si povídali o designu pro vozíčkáře, dostupnosti produktů a také o tom, že je český trh ve srovnání se zahraničím v mnoha ohledech zaostalý.
Jak jste se dostal k designu produktů pro vozíčkáře?
KAREL: Před pár lety jsem se bavil se známou, která je na vozíku, o tom, že se s ním stydí vyjet na ulici. Připadá si, jako kdyby právě vyjela z nemocnice. Vozíky jsou obecně vnímané jako takové nemocniční krychle, jejichž design se nijak zásadně nemění už od 19. století a které nekladou nárok na estetiku. Už tehdy jsem si říkal, že by bylo fajn tohle změnit. Dalším impulsem byl moment, kdy jsem potkal svou ženu, jejíž táta je na vozíku, má dobrou práci a potřebuje působit reprezentativně. Dlouho jsem to téma pak nosil v hlavě, než jsem se potkal s ředitelem Ergotepu Jiřím Černým a svoje nápady jsem mohl začít uvádět do praxe.
Honzo, je pro vás důležitý u zdravotních pomůcek design, nebo je vnímáte jakou užitkovou věc?
HONZA: Když jste handicapovaný, zdravotní pomůcka se stává vaší součástí. Na klasickém nemocničním vozíku se cítíte hrozně. Čím je vozík menší, decentnější, tím se člověk cítí líp. Raději chcete bydlet v Tugendhatu než v nějaké barabizně. S vozíky je to úplně stejné. Když jsem viděl ty Karlovy aktuální návrhy nemocničního vozíku, vím, že i ta stará paní se zlomenou nohou se na něm bude cítit jako člověk. To je přece hrozně důležité.
KAREL: Je fakt, že všude, v nemocnicích nebo obchodních centrech, máte jeden starý, ošklivě vzhlížející prototyp vozíku. My se v tomhle ohledu chceme zaměřit na širší veřejnost a změnit pohled na tento produkt.
Jak si představujete kvalitní design pro vozíčkáře? Je u nás obstojný výběr designových produktů?
HONZA: V zahraničí je spoustu zajímavých firem, které se věnují inovacím a designu pro vozíčkáře. Jedna firma teď vyvinula vozík z grafitu, který váží pět kilo i s koly, má fantastický design, jediná nevýhoda je, že stojí 250 000 korun. To si nemůže dovolit každý. U nás se teprve teď začíná něco dít, doposud jsme v téhle oblasti zůstali někde v první polovině 20. století. Máme tedy prvních pár vlaštovek, třeba Věra Kunhartová, která předtím spolupracovala s Kury a pak založila Zdravý design.
Mně osobně se líbí úplně jednoduchý současný design, jak o něm uvažují kluci v Ergotepu. A kdybych se zasnil, tak bych ocenil design vozíku, jaký tvoří Honda nebo Toyota pro auta s jejich atypickými prvky. BMV teď postavil závodní handbike na míru pro Alessandra Zanardiho, je z karbonu a vypadá fantasticky, nebo italská Aria vyrábí vozíky, na které se podíváte a prostě je chcete. Západní Evropa a Amerika je v tomhle trochu někde jinde. Hrozná škoda je, že se tomuto segmentu u nás nevěnuje třeba Škodovka, která má velké designové centrum. Mohlo by to být zajímavé i pro ně, nejen z hlediska social responsibility. A v neposlední řadě mi tu chybí kvalitní oblečení pro vozíčkáře.
Pokud si chcete pořídit vozík podle vašich představ, je to cenově dostupné?
HONZA: Nedávno se významně zvýšil příspěvek na aktivní vozíky. Za 50 tisíc už se dá sehnat slušný, relativně kvalitní vozík. Jenom to má jednu nevýhodu, musí vám vydržet sedm let, což je docela fuška. Musíte se o něj hodně dobře starat, servisovat, odchází ložiska, musíte měnit kola, což je hodně drahé.
Jsou firmy, které dokážou vyrobit za tuhle cenu funkční, relativně dobře vzhlížející vozík, ale samozřejmě pokud chcete opravdu pěkný design a vozík na míru, tak si připlatíte. U vozíku jde design s dobrou funkčností ruku v ruce s vysokou cenou.
Co by podle vás měl vozík splňovat?
HONZA: Je fakt, že člověk by měl mít ideálně ty vozíky tak tři, čtyři, na doma, na ven, do práce a jednu variantu na nákup – ten by měl být zvedací. Já navíc momentálně potřebuju vysoce funkční vozík, se kterým budu schopný uhlídat svoji dvouletou dceru. Problém je, že tohle všechno musíte mít v jednom vozíku, protože málokdo má půl milionu, aby si dovolil čtyři vozíky. Proto je těžké navrhnout kvalitní, funkční, lehký vozík, který splňuje tahle technická kritéria, budete se na něm cítit dobře a zároveň bude cenově dostupný.
Jaká byla cesta k aktuálnímu prototypu?
KAREL: První prototyp byl vozík, který jsem vyráběl doma na zahradě s minimálním rozpočtem. Od začátku jsem měl představu jednoduchého, minimalistického vozíku s atypickými prvky – takového, který není něco, na čem vozíčkář jen sedí, ale co je součástí jeho identity. Od toho momentu vedla poměrně dlouhá cesta k finálnímu produktu. Ladili jsme jednotlivé funkční prvky, které jsme se snažili dostat do výroby. Třeba Honza má dnes na testování naše kola, která mají už propojené obruče s ráfkem dohromady, což má dvě funkce – tím propojením mu chráníme prsty a také se tím zvýšila robustnost, jednoduše řečeno, kola víc vydrží.
HONZA: Kola sice vypadají robustněji, ale váží o kilogram méně než běžná kola, jsou odlehčená.
V jakém bodě tohoto procesu jste řešili design?
KAREL: Kupodivu jsme si hned na začátku určili, jak by měl vozík vypadat a teprve podle toho jsme řešili technické funkce a jednotlivé prvky. Dlouho jsme pak ladili dohromady estetiku produktu s funkčností, což bylo poměrně složité.
Konzultoval jste výrobu produktů s vozíčkáři?
KAREL: Spolupracujeme pravidelně s lidmi na vozíku z nejrůznějších oblastí, ale také s Rehabilitačním ústavem v Kladrubech nebo rehabilitačními centry. V první fázi jsem si půjčil od CZEPY (Česká asociace paraplegiků) vozík, který jsem týden nepřetržitě používal. Jezdil jsem po Praze, na nákupy i doma na záchod. Zjistil jsem, jak je složité dělat i ty nejbanálnější věci. Pokaždé když mi někdo na vozíku zavolal, musel jsem se zastavit, sundat batoh, vyndat telefon. Hned z tohoto prvního testování vznikla naše taška Citybag. Chtěli jsme, aby díky ní měli vozíčkáři všechno, co potřebují, po ruce – doklady, telefon, klíče.
Co chystáte za další novinky?
KAREL: Chceme, aby si lidé s handicapem mohli vybírat ze širší nabídky produktů, aby se mohli rozhodovat podle svého vkusu. Nabízíme kvalitní české výrobky s jednoduchým, funkčním designem a zároveň se pořád snažíme udržet tu nejnižší možnou cenovou hranici, aby na naše vozíky dosáhla velká skupina lidí. Neustále ladíme technické detaily, aby si člověk nespálil ruce, když jede z kopce, lepší polohovatelnost. Budeme se věnovat repasům vozíků a intenzivně pracujeme na chytré krabičce, která bude vysílat signál, když se vozíčkář třeba překlopí z vozíku, když má zdravotní problém atd.
HONZA: Co je ale nejlepší věc, kterou kluci vymysleli, je to, že krabička bude vysílat signál, aby člověk změnil polohu, což je hrozně důležité, aby neměl dekubity. Je skvělé, že na tohle mysleli.
Zdroj: www.czechdesign.cz
