Čína a Konfucius
První prototypy invalidních vozíků začaly lidem prokazatelně ulehčovat život už více než tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší záznamy o pojízdných židlích pro osoby s omezenou pohyblivostí pochází z Číny z roku 1300 př. n. l., jejich existenci dokazují nápisy na kamenné tabuli. Mechanické spojení židle a kola je princip, na němž fungují invalidní vozíky dodnes. Vozítka sloužila kromě transportu lidí i pro převoz těžkých předmětů.
Španělsko a Filip II.
V roce 1595 byl nakreslen španělský král Filip II. sedící v křesle s kolečky na každé noze. Bylo neohrabané a těžké a musel ho zcela jistě tlačit sluha či jiný šťastlivec. Král Filip totiž trpěl v pozdějším věku dnou a křeslo mu vyrobil na zakázku neznámý vynálezce. V té době se mu říkalo ne úplně korektně: invalidní křeslo. Naštěstí tento název, jak dnes dobře víme, nepřežil do současné doby. Královské křeslo dle všeho disponovalo polohováním a opěrkou na nohy.
OBRÁZEK 03
Okřídlený vozík
Jeden z nejstarších vyobrazovaných vozíků vůbec je vlastně jeden z nejfuturističtějších. Líbil by se vám okřídlený vozík, který je připisován Triptolemovi?
OBRÁZEK 04
Triptolemos na vozíku evidentně rád seděl, podle tradice jej přenášelo dračí spřežení. Triptolemos byl syn eleusínského krále Kelea a jeho manželky Metaneiry. Z vděčnosti za pomoc s vyhledáním Persefony dala Démétér Triptolemovi zvláštní dar, tj. pšeničná zrna, a jako prvního člověka ho naučila obdělávat půdu. Na její příkaz se stal učitelem zemědělství všech národů. Naučil lidi orat a sít, zároveň oblétával všechny země na kouzelném voze taženém okřídlenými draky. Démétér ho i nadále ochraňovala. Když chtěl skýtský král Lynkos Triptolema zabít a slávu vynálezce zemědělství si přisvojit, proměnila ho v rysa. Po smrti se podle některých pramenů Triptolemos stal váženým soudcem v podsvětí.
Hodinář na handbiku v roce 1655
Stephan Farfler (12.11.1633 – 24.10.1689) byl hodinář, který si podle několika zpráv sestrojil dvě vozidla na ruční pohon, přičemž to první nápadně připomíná dnešní handbike. Podle Johanna Gabriela Doppelmayra utrpěl Farfler ve třech letech nehodu a následně ochrnul. Jiné zdroje popisují, že měl zmrzačené nohy. V roce 1655 sestrojil tříkolové vozidlo, které poháněl ručními klikami přes převodovku. Krátce nato sestrojil čtyřkolové vozidlo s podobným pohonem.
Jako modely mohl použít vozidla, která od roku 1649 konstruoval Hans Hautsch v Norimberku, především výtah pro pacienty a dvou vozy poháněné klikou. Učenec Johann Christoph Wagenseil v roce 1695 zapsal, že Farflerův kočár byl po jeho smrti vystaven v norimberské městské knihovně. Vzdal hold Farflerovu vynálezu a nechal zhotovit malé dřevěné modely kočáru pro vysoce postavené osoby. Podle Johanna Georga Keysslera měl model tříkolového kočáru v držení Doppelmayr. Originál kočáru byl ještě v 18. století vystaven v Norimberku.
Farfler byl velmi respektovaný hodinář a vytvořil kromě jiného zařízení na otáčení přesýpacích hodin v pravidelných intervalech. Známá byla též jeho zvonkohra na hodinové věži v Altdorfu u Norimberka.
OBRÁZEK 05
Klein Drive Chair
S elektrizací invalidních vozíků vždy pomohly obě světově války, které změnily nejen myšlení lidstva, ale i pohyblivost mnoha původně mobilních lidí. Ačkoli první experimenty s pohonem sahají do počátku 20. století, přičemž izolované jednotlivé výrobky začaly popojíždět po světě už během jazzového věku, prvním skutečně sériově vyráběným elektrickým vozíkem byl vozík George Kleina.
Takzvaný Klein Drive Chair vynalezl v roce 1953 Kanaďan George Klein se svým týmem během práce pro kanadskou Národní radu pro výzkum. Vyvinuli jedinečný soubor technologií, které jsou dodnes aktuálními prvky v provozu elektrických vozíků. První elektrické invalidní vozíky byly v podstatě standardní invalidní vozíky s připojeným motorem. Vozík je poháněn bateriemi, které umožňují jeho automatické pohyby ovládané uživatelem, což je princip, který přes mnohá vylepšení a zpohodlnění funguje dodnes.
Klein Drive Chair se začalo sériově vyrábět pro veřejnost v roce 1956. Byl na tehdejší dobu lehký, využíval trubkovou ocel a speciální mechanické součásti. Na scéně se objevil nejen joystick, ale i systémy otáčení a samostatné pohony kol. Joystick zahrnoval 8 různých poloh. Tyto polohy využívaly možné kombinace jednoho nebo obou motorů, které umožňovaly jízdu vpřed, vzad a odpojení.
Jednotlivé pohony na obou hlavních kolech vozíku byly tehdy použity místo jediného proto, aby nedocházelo ke zbytečnému spalování energie. Dvě pohonné jednotky znamenaly nové způsoby řízení díky samostatnému zapínání a vypínání pohonů. Součástí Kleinova vozíku byla speciální schránka, která se umisťovala pod sedadlo. Ta musela být upravena tak, aby byl zajištěn dostatečný prostor. Myslelo se také na snadné vyjmutí baterií, aby je bylo možné dobíjet.
Mobilní skútr
Pro lidi s omezením hybností existuje dnes celá řada dopravních prostředků. I nevozíčkáři, tj. lidi špatně chodící či třeba po úrazech, ocení pohodlné dopravení se z bodu A do bodu B. Jednu z takovýchto kompromisních možností představuje mobilní skútr.
V roce 1911 byl v časopise Popular Mechanics představen de facto e-bike, který dosahoval maximální rychlosti 35 mil za hodinu, o celých 40 % rychleji než nejlepší benzinové skútry dostupné ve stejné době. Na jedno nabití baterie dokázal tento ebike ujet až 100 mil. V roce 1911 uvedla britská zemědělská společnost Ransomes, Sims a Jeffries na trh první elektrický motocykl s postranním vozíkem, který nesl baterie.
Vývoj elektrických skútrů se na dalších zhruba 20 let zastavil poté, co společnost se sídlem na Long-Islandu vydala kompetentní skútr Autoped na plyn, který zaznamenal velký odbyt v USA a Německu. S vývojem nových účinnějších plynových motorů začalo mnoho společností vyrábět skútry poháněné plynem. Bohužel tyto skútry na plyn byly často považovány za nízkou třídu a trvalo několik desetiletí, než lidé na tento výrobek změnili názor.
Mobilní skútry, jak je známe dnes, se poprvé objevily na přelomu 60. a 70. let minulého století. Byly poměrně úspěšné a nabízely částečnou alternativu k elektrickým invalidním vozíkům. Byly však vytvořeny primárně pro lidi, kteří sice mohou chodit, ale nedokážou ujít dlouhé vzdálenosti například kvůli problémům s artritidou.
Většina mobilních skútrů je dnes modernější. Skútry jsou elektrické a mají nabíjecí baterie. Vzdálenost, kterou mohou ujet, je variabilní, ale některé mohou ujet na jedno nabití pořádně daleko. Základní modely zvládnou ujet cca 60 kilometrů na jedno nabití, ty výkonnější i přes 100 kilometrů. Na příkladu skútrů si můžeme uvědomit dnešní různorodost mobilních dopravních prostředků. Všichni si chceme užívat pohybu v rámci života. Viz ostatně dnes tak populární elektrokola, která mnohým aktivním, a ne zcela dobře chodícím seniorům umožňují aktivní výlety na větší vzdálenosti.
Zdroj: Vozejkov
